Za ty léta ve školství už jsem pěkných pár “oškoledětechrodičíchrodiněstátuspolečnosti” viděl. A víte co?

Všechny konference o vzdělávání mají něco společného. Zásadně se o tom ale nemluví a neprojednává se to v přednáškách, seminářích ni workshopech a nenajdete to ani ve výstupech konference. Je to totiž přísně tajné:)

Za ty léta ve školství už jsem pěkných pár “oškoledětechrodičíchrodiněstátuspolečnosti” viděl. A víte co?

Všechny konference o vzdělávání mají něco společného. Zásadně se o tom ale nemluví a neprojednává se to v přednáškách, seminářích ni workshopech a nenajdete to ani ve výstupech konference. Je to totiž přísně tajné:)

Ve reálu je ale to “tajné” hlavním důvodem konání všech konferencí o vzdělávání. Hlavním úkolem konferencí je totiž nedopustit, aby došlo k zpochybnění tiché společenské dohody, která spočívá v tom, že je bezpodmínečně nutné udržet naše drahé miláčky od šesti do osmnácti let mimo naše domovy – zavřené pohromadě v budovách zvaných škola. A to i kdyby je to tam mělo nakrásně bavit.

Ne, ne – ve skutečnosti nechceme vědět, co tam s nima dělají. To přeci není naše starost – kvůli tomu si přeci poctivě platíme daně. zajímá nás maximálně nějaký ten konečný výstup. Co se týká základní školy, dá se pak naše průměrné očekávání od 9letého procesu výuky shrnout pod požadavek: “aby ten náš Jeník a Mařenka uměli číst a psát a trochu počítat a nebyli úplně vedle i v jiných předmětech a aby nám je vrátili živé”.

A ano:) – a to je také skutečně v podstatě to, co nakonec od základky dostaneme a co se tak nějak celospolečensky očekává.

Otázka je, jestli to stačí…

Ano, nám to stačí. Nikdo nechce, aby ze základky lezly děti, co jsou chytřejší než my, rodiče, že ne? Kam by to vedlo?

Pokud bereme výsledek výuky, jako měřítko toho, co si je člověk v průměru schopen zapamatovat, pak je tento výsledek v naprostém pořádku, protože víme, že už rok po základce si pamatujeme jen asi cca 5% z toho všeho, co jsme se tam dozvěděli. (Uvědomujete si, prosím, co tím pádem znamená důležitost, kterou dáváme známkování)

Je to normální výsledek? Ano je.

Dle toho, co dnes víme o funkci a možnosti lidské paměti, je to přirozený výsledek. https://cs.wikipedia.org/wiki/Hermann_Ebbinghaus

Otázka tedy je – dá se s tím něco dělat? Ano dá

“správné” opakování matkou moudrosti“

Prvním klíčem je opakování – tedy správné opakování:

Druhý den si my lidé v průměru pamatujeme pouze polovinu naučených faktů, třetí den polovinu ze dne předchozího (tj. polovinu z poloviny) atd. Jde o vědecky doložený proces zapomínání.

Naopak – proces zapamatování si faktů závisí na počtu a intervalech jejich opakování a je v zásadě přesně opačný k procesu zapomínání. Nejvíce si zapamatujeme fakta, která opakujeme hned druhý den, pak za dva, čtyři, osm dnů.

Je podle tohoto faktu nastaven proces výuky? Ne, není. Mohl by být – ano mohl.

 “seďte, slyště, piště, nemluvte, připoutejte se – neodlétáme nikam”

Druhým klíčem je strukturování formy výuky:

V průměru si pamatujeme 10 % – 30 % čteného, slyšeného a viděného.

Ale pamatujeme si 70 % až 90 % z toho, co sami říkáme nebo přímo děláme.

Je podle tohoto faktu nastaven proces výuky? Ne, není (ale o problému se již ví). Mohl by být – ano mohl.

 “stokrát nic umořilo osla”

Třetí klíčem je určení množství předávané nauky.

Praxe vycházející z poznatků 19. století zřejmě předpokládá, že čim víc faktů se podaři do dětí nahustit, tim víc jich tam zůstane.

To je mylný předpoklad – ve skutečnosti je to naopak. Lidský mozek přetížení fakty řeší absolutním vypnutím se. Čim víc, tím rychleji. Průměrný počet jednotek faktů, které člověk udrží v krátkodobé paměti, je 7±2.

Je podle tohoto faktu nastaven proces výuky? Ne, není. Mohl by být – ano mohl.

 “Stokrát něco oživilo osla”

Čtvrtým klíčem se vracíme funkci lidské paměti. Bez drilu (opakující se opakování) to prostě nejde. To je prostý fakt. Existuje metoda, která dokáže dril schovat a člověk je pak schopen násobně opakovat jedno a to samé, aniž by se nudil?

Ano existuje a vždy existoval. Jde o metodu „HRY“. Pokud si člověk hraje, je schopen, aniž to tak vnímá, podstoupit velmi tvrdý drill. Jsou takové metody dostupné? Ano jsou.

Je podle tohoto faktu nastaven proces výuky? Ne, není. Mohl by být – ano mohl.

“ve zdravém těle zdravý duch” x “pták v kleci”

Můžeme vyjmenovat dva předměty, které jsou pro zdravý vývoj dítěte, nejdůležitější?

Ano, maličkost. Jde obecně o dva předměty, které jsou uznány naší společností, jako ty nejméně důležité. Prvním z nich je tělocvik. Ne, chyba – tělocvik není primárně o rozvoji těla – jde totiž o celostní rozvoj těla i mozku, myšlení, cítění, vnímání, vhledu, formování …

Největším zločinem současného školství je, že 6leté lidské bytosti, které do té doby překypují energií a pohybem a kreativitou, zotročuje židličkou a stolečkem, kde se začnou učit vydržet sedět dlouhé hodiny v podstatě v kuse a po dlouhé minuty je budeme učit nemyslet a necítit nic. Tělo a jeho mysl začně logicky lenivět a nudit se.

Kdybych mohl, zavedu pro první dvě hodiny školy každý den formativní tělocvik (a ubral ty odborné) ideálně venku na hřišti a za rok bych vám pověděl, že hyperaktivitu a problémové chování u nás až tak neřešíme. Také bych vám, řekl, že děti spolu více drží a také si více rozumí se svým pedagogem. Nakonec bych vám řekl, že se tyto děti učí lépe, rychleji, radostněji a více než dřive anebo si konečně našly alespoň jeden předmět, který je opravdu baví.

„zadarmo ani kuře nehrabe“

a na konci je výplata. Známka. My jsem to taky zažili a nyní v tom žijeme. Neboj, zvykneš si. Všichni si zvyknou, protože na tom zvyku se otáčí a bude otáčet celá společnost nadále.

Veškeré konotace z toho plynoucí nyní řešit nebudeme. Nemá to smysl. Společnost nemá dnes ani tolik síly, aby si uvědomila a realizovala ve státním školství fakt, že největší odměnou může být po dokončené práci prostá radost a spokojenost. Možná za 100 let.

Vychováme primárně k vnější motivaci. Cílem jsou známky (peníze). Spokojené přežití.